Sociální podnikání – šance pro dlouhodobě nezaměstnané

31. 5. 2017

Sociální podnikání je pojem a jev, který v současné době získává na popularitě a zvedá zájem akademické i odborné veřejnosti. Vnímají se pod ním často sice neurčité činnosti, vždy však, jak je dáno názvem, sociálně orientované a veřejně prospěšné, které mohou být považovány až za univerzální řešitele společenských problémů. Sociální ekonomika je obecně vládami vnímána jako jeden z mechanismů boje proti nezaměstnanosti, chudobě, sociálnímu vyloučení a nerovnosti. Jedná se o aktivity, které vykonávají sociální podniky a další subjekty, jejichž cílem je zvýšit zaměstnanost v místních podmínkách a/nebo uspokojit další potřeby a cíle místního společenství v oblasti udržitelného ekonomického, sociálního a environmentálního rozvoje. V posledních letech je v Evropské unii zřetelný posun k novému podnikatelskému přístupu/chování a stále více se hovoří o sociálním podnikání spíše než o sociální ekonomice v původním teoretickém pojetí. Sociální ekonomikou se rozumí souhrn aktivit uskutečňovaných sociálními podniky a dále finančními, poradenskými a vzdělávacími institucemi v jejich prospěch za účelem ekonomického, sociálního, kulturního a environmentálního rozvoje.

Sociální podnikání není zcela novou myšlenkou. S měnící se společností v čase se mění i podmínky a potřeby, s nimiž se mění i sociální podnikání a jeho vnímání. Nejedná se však o převratně novou myšlenku, spíše o její nové uchopení a nové podoby realizace, v kontextu doby. Pod pojmem sociální podnikání si můžeme představit řadu věcí kvůli neustálené definici a chápání pojmu. Je nutné se vypořádat:  s uchopením sociálního podnikání, přes jeho nejasné vymezení. Sociální podnikání je těžce uchopitelné a v povědomí občanů i odborné veřejnosti, nejednotně přijímané, je často předmětem nejasných nadějí v otázce své přínosnosti, schopnosti řešit sociální i environmentální problémy společnosti. S tímto jde ruku v ruce snaha o nalezení možných ukazatelů a nástrojů schopných tyto přínosy kvantifikovat.

Klíčovým problémem všech prací týkajících se sociálního podnikání je vymezení pojmu, který je v soudobé odborné veřejnosti stále vymezován bez širší shody. Pojem sociálního podnikání může být totiž  spojován s aktivitami nestátních neziskových organizací (dále NNO) za účelem získáním dodatečných zdrojů podnikatelskou činností (tzv. vedlejší výdělečná činnost NNO) a plnit svůj cíl ekonomickou činností. Někdo rozumí sociálním podnikáním jakékoliv komerční podnikání, do nějž je integrován sociální prvek. Svojí existencí nesou ekonomické riziko. Někteří autoři však poukazují na to, že všeobecné povědomí o pojmu sociálního podniku se posouvá od širších definic k užším. Problém lze ilustrovat na příkladě dvou hypotetických organizací. Jedna organizace rozdává zdarma z darů nakoupenou zeleninu chudým lidem, druhá zpracovává neprodané zbytky zeleniny obchodních řetězců, které by byly určené k vyhození a poskytuje tak zdarma jídlo chudým skupinám. První organizace je sociální, charitativní organizací. Může se jednat o běžnou NNO, ale málo kdo ji z laické veřejnosti označí za sociální podnik. Pouze druhá organizace ve většině lidí bude evokovat myšlenku sociálního podniku. A to z toho důvodu, že první organizace dělá sociální činnost, avšak je zcela závislá na charitě, zatímco druhá představuje potenciálně udržitelnou činnost, inovativní nápad, který může existovat i bez charity. Ne každá organizace se sociálním posláním, by však měla být považována za sociální podnik. Nejedná se  o pouhé synonymum pojmu nezisková organizace, či charitativní organizaci. Primárním cílem těchto organizací bývá společenská prospěšnost, bez ohledu na zisk a někdy i udržitelnost. Spoléhající se na solidaritu, dary, příspěvky a dobrovolnickou práci. Od sociálního podniku by, dle řady významných autorů, mělo být požadováno primární zacílení na sociální prospěch, avšak s ohledem na trvalou udržitelnost. Sociální podnikání bychom tedy ani neměli zaměňovat s komerčním podnikáním, které si za primární cíl klade zisk, ale činí tak s ohledy na společenské dopady, nebo doplňuje svoji ziskovou činnost o charitativní programy, zaměstnanecké dobrovolnictví a dary pro neziskový sektor.

V posledním období vznikla řada definic sociálních podniků, které chápou sociální podnikání již v užším pojetí organizace s udržitelným podnikatelským plánem a s primárně sociálním nikoliv ziskovým cílem. Tyto definice většinou sociální podnik definují řadou charakteristik, dotýkajících se jak jeho poslání a činnosti, tak i například podmínek řízení podniku, rozhodování, rozdělování zisku, vlastnictví majetku či ekologickým dopadům. Některé definice mohou být až příliš úzké a konkrétní, k jejich uvedení se vrátím v další části textu, a je zde nutné zmínit ještě další problém, se kterým se vymezení sociálního podniku setkává. Běžnou praxí je za sociální podnik považovat podnik, podnikatelský subjekt, který zaměstnává handicepované nebo jinak na pracovním trhu znevýhodněné osoby. Podíl těchto zaměstnanců na celkové pracovní síle bývá často součástí definice sociálního podniku.  Definujeme-li sociální podnik jako podnik, který si stanovil sociální cíl před cíl ziskový, může podnik fungovat dvěma způsoby. Buďto provádí běžnou podnikatelskou činnost, například kavárnu, s cílem zaměstnat v ní specifickou skupinu nezaměstnaných a jeho cílem je tak pouze toto poskytnutí práce, nebo podnikatelská činnost může být sociální sama o sobě. Často je těžko předpověditelné, zda bude podnikatelská činnost sociální sama osobě a zda bude apliklovat takzvanou sociální inovaci. Druhé zmíněné podniky řeší sociální problém svým specifickým podnikatelským záměrem, sociálně přínosnou službou, kterou dokážou zpeněžit, zatímco první skupina upravuje běžné podnikatelské záměry, většinou prodej služeb či drobných výrobků, tak aby byli schopni zaměstnat specifické  skupiny nezaměstnaných. První skupina je snáze uchopitelná a vžilo se pro ni v odborných skupinách již speciální označení „integrační sociální podnik“. Pojmenování odvozené od činnosti integrovat těžko zaměstnatelné a nezaměstnané zpět do pracovního procesu a s tím často i zpět do společnosti.

První zmíněný typ sociálních podniků, integrační, se setkává i s dalším pojmovým a právním chaosem. V České republice zejména v souvislosti s pojmy chráněná dílna (pojem odvozený od legislativního pojmu chráněné pracovní místo) nebo sociální firma. Tyto pojmy představují spíše jen mezi některými podnikateli zažité označení, nebo to, jak sami sebe vnímají. Pojem sociální podnikání byl v minulosti neznámý, ačkoliv i v daleké historii najdeme myšlenkově podobné jevy. Výše zmíněné „moderní“ pojetí sociálního podniku, jako řešení sociální a ekonomické výzvy zároveň, se začalo objevovat, dle literatury, v 90. letech 20. století v Americe i Evropě. Nejprve k historii sociálních podniků v České republice.

Česká republika má hluboké kořeny v tom, co se dnes nazývá občanské společnosti a sociální ekonomika, sahající do 19. století. V té době byly zakládány řady spolků. Byla  pěstována filantropie, zdůrazňována čestnost, mravnost a vzájemnost. 80. léta 19. století jsou spojována s Cyrilem Kampelíkem a vznikem družstevních záložen. Svépomoc byla viděna i jako prostředek rozvoje průmyslu a podnikavosti. Byly zakládány spotřební a výrobní spolky dělnictva a měšťanstva. Karel Engliš zformuloval principy hospodářského individualismu ale i ekonomické solidarity. Vysoký počet vzájemných spolků a družstev v České republice mezi válkami navazoval na tradici započatou národním obrozením. Vysoký počet spolků a sdružování byl Českým specifikem, které například dokládá údaji z roku 1869, kdy bylo v Českých zemích 40% všech spolků monarchie. Spolkový život dosáhl vrcholu v roce 1939 (9115 spolků). V období protektorátu byl pak spolkový život utlumen. Po válce přišla obnova spolkových, družstevních a dobrovolnických organizací. Radikální změnu přinesl zákon 68/1951 o dobrovolných organizací, který umožňoval spolkům změnu na společenské organizace.  Byl vytvořen svaz výrobních družstev a bylo přijato rozhodnutí o zřízení fondu dlouhodobého úvěru, který byl značným přínosem pro výrobní družstevnictví.

Po roce 1989 byla opět spolková a nadační činnost rychle obnovována, zejména díky zákonu 83/1990 o sdružování občanů. Řada nově vzniklých sdružení navazovala na tradici dřívějších spolků. Další zákony o nadacích, obecně prospěšných společnostech a postavení církví jen dále rozšiřovaly obnovující se „třetí sektor.“ Návrat k dřívějším pořádkům měla zažít i družstva. Družstva se stala subjekty odpovídající tržním zásadám. Neziskové organizace se po tomto období musely učit nově fungovat v tržní ekonomice. Rozšířil se zvyk většího spoléhání se na veřejné prostředky a občané nabyli částečné averze k družstevnictví, ale i spolkové činnosti a dobrovolnictví. Po roce 1989 nastala až přehnaná tržní orientace ve společnosti a odklon od některých principů budovaných již za první republiky.

Kromě řady spolků, nadací a dalších neziskových organizací se v 21. století objevily výrazněji  firemní nadace a i první firemní dobrovolnictví. Sociální podniky v moderním pojetí nyní představují skupinu spolků, obecně prospěšných organizací a společností s ručením omezeným, odpovídajících Evropskému směru vývoje sociálních podniků, stylem řízení, činností i posláním.

Nejaktuálnějším vývojem v České republice v oblasti sociálních podniků bylo vytvoření právní formy sociálního družstva, které v některých zahraničních zemích představuje výhradní právní formu pro sociální podniky. Volnost ve sdružování, vedla většinu Českých sociálních podniků do forem občanských sdružení a obecně prospěšných společností. Zatímco družstevní právní formy zůstaly nepříliš využívanými. Vznik nové formy sociálního družstva se tak nesetkal, alespoň prozatím, s příliš pozitivním ohlasem ze strany sociálních podnikatelů, kteří stále raději volí jiné právní formy.

Historie poskytla určitou představu o tématu. Věnujme další kapitolu tématu definování sociálního podniku, s jakou přicházejí výzkumné organizace, akademičtí pracovníci nebo skupiny podnikatelů samotných, platné pro oba typy sociálního podnikání, jak produkující inovace a sociální služby, tak zakládající podniky integrační.

 

První definice pochází z Dánského technologického institutu (DTI):

„sociální podnikání je podnikání s primárně sociálními cíli, jehož hospodářský zisk je v prvé řadě

znovu investován do podnikání za stejným účelem nebo do rozvoje místní komunity, spíše než by

se jednalo o podnikání s potřebou maximalizovat zisk pro zainteresované skupiny/osoby či

vlastníky.“ (DTI, 2002)

Další definice pochází z prací organizace CIRIEC . Ta pod pojmem sociálního podnikání rozumí

následující:

„soubor soukromých, formálně založených společností, s rozhodovací samostatností a svobodou

členství, jež byly vytvořeny za účelem splnění potřeb jejích členů prostřednictvím trhu a výroby

zboží a poskytování služeb, pojištění a finančních služeb, kde rozhodování a jakékoliv rozdělování

zisků nebo přebytků mezi členy není přímo svázáno s kapitálem nebo poplatky zaplacenými

jednotlivými členy, kteří mají každý jeden hlas.“ (Chavez, 2007)

 

Pro pestrost zkoumaných definic uvedu ještě definici českou, užívanou v Manuálu sociálních podniků G. Kurkové a P. Frankové, ta je unikátní „lidovějším“ náhledem na věc a užití pozitivního i negativního vymezení:

Sociální podnik je:

• Chce dělat věci jinak, jiná hodnotová motivace

• Umí podnikat, podnikání je základem příjmů

• Většina zisku se vrací zpět do podniku

• Respektuje zájmy a potřeby svých zaměstnanců

• Zpravidla zaměstnává znevýhodněné osoby (není podmínkou)

• Je nezávislý

• Spolupracuje s místní komunitou, chová se partnersky

Sociální podnik není:

• Podnik, který se za sociální označí

• Není to každý společensky odpovědný podnik (CSR)

• Není to NNO co si přivydělává prodejem výrobků

• Není to sociálně-terapeutické pracoviště

• Nemusí jím být každý zaměstnavatel s více jak 50% zaměstnanci sezdravotním postižením

 

Analýzou uvedených definic můžeme dojít k závěrům o společných atributech definic, tedy nejčastěji přijímaných a požadovaných charakteristikách sociálních podniků. Primárně používaný atribut je cíl sociálního podniku, který musí být sociální, veřejně prospěšný nebo je uvedeno, že plní potřeby členů či komunity. Jako nutná se nejeví ani podmínka některých definic, vznik podniku jako iniciativy občanů, není důvod, proč by sociální podnik nemohl vzniknout i z iniciativy nějaké společnosti nebo veřejné správy, bude-li plnit ostatní podmínky sociálního podniku. Podnik, který zaměstnává většinu znevýhodněných osob, nemusí být automaticky integračním sociálním podnikem, nemá-li sociální cíl za primární a neplní-li i cíl udržitelné ekonomické činnosti. Pokud však existuje speciální status pro integrační podnik a na něj mířená podpora, je obhajitelná.

V současné době Česká republika postrádá jednotné vymezení toho co je sociální podnik, s absencí definice souvisí i absence jakéhokoliv registru sociálních podniků. Není tak ani možné jednotně zkoumat sektor sociálních podniků, bez provedení náročnějšího průzkumu. Těžko se odborně pracuje s něčím, co má tak chatrné vymezení a o čem téměř neexistují žádné statistiky. Má-li být sektor sociálních podniků do budoucna dále rozvíjen a jeho úpravy mají odrážet aktuální dění a problémy, je nutné získat více aktuálních informací.

Přínosným nástrojem k analýze existujících sociálních podniků, se stal „adresář sociálních podniků“, který je dostupný na webových stránkách „české sociální podnikání“ provozovaných P3 - People, Planet, Profit, o.p.s., organizací zabývající se podporou a popularizací sociálního podnikání a inovacemi.a seznamy podpořených podniků z obou výzev sociální ekonomiky. Poslední šetření, již třetí, bylo realizováno mezi prosincem 2014 a červencem 2015.“ (P3).

V současnosti je v adresáři 233 (v době průzkumu 223) podniků. Tento vzorek, třebaže nedokonalý, poskytl řadu cenných informací. O sociálních podnicích v ČR. Vzorku můžeme kriticky vyjmout fakt, že nemusí obsahovat všechny sociální podniky a ne všechny podniky v něm uvedené, by se dle všech definic musely jako sociální podniky jevit. Nicméně adresář je velice hodnotným pohledem do tohoto sektoru, neboť kromě seznamu podnikatelů, který může sloužit jako základ pro další průzkumy, nabízí typologii podniků podle místa působnosti, oblasti podnikání, cílené prospěšnosti a cílených skupin příjemců pomoci. Tyto informace nám  poskytly základní představu o tom, jak současný sektor sociálních podniků v ČR vypadá. (dostupné informace jsou na  http://www.ceske-socialni-podnikani.cz/cz/ke-stazeni/pruzkumy-asetreni/). Obdobný výzkum byl poveden MPSV v roce 2016 elektronické šetření mezi sociálními podniky, které čerpaly podporu z Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost (OP LZZ). Osloveno bylo 120 subjektů podpořených v letech 2009 až 2015.

Zásadní zjištění:

 - 70 % ze 120 sociálních podniků provozuje sociální podnikání i po skončení podpory z OP LZZ.

- sociální podniky zaměstnávají více cílových skupin (35 % zaměstnává pouze 1 cílovou skupinu)

 - nejčastěji zaměstnávanou cílovou skupinou jsou osoby se zdravotním postižením (64 % podniků, z toho nejčastěji osoby s tělesným postižením (68 %), osoby sduševním onemocněním (44 %), osoby se smyslovým postižením (26 %), osoby s mentálním postižením (26 %).

- druhou nejčastěji zaměstnávanou cílovou skupinou jsou osoby dlouhodobě či opakovaně nezaměstnané (57 % podniků)

- v sociálním podniku průměrně pracovalo 11, 1 zaměstnanců., z toho 7, 8 byli zaměstnanci se znevýhodněním

- Oblasti působení: pohostinství a stravovací služby (25 % podniků),

· úklid a údržba nemovitostí (20 %)

· lesnictví a zahradnictví (15 %)

· prodejní činnost (15 %)

· stavební činnost (15 %)

- Jiné zdroje financování při rozjezdu či rozšíření nad rámec podpory OP LZZ:

· Vlastní prostředky (87 %)

· Půjčky a úvěry (42 %)

· Příspěvky poskytované dle zákona o zaměstnanosti vyplácené Úřadem práce (41 %)

· Dotace z integrovaného operačního programu (31 %)

- Po ukončení podpory z OP LZZ roste význam příspěvků poskytovaných dle zákona o zaměstnanosti – po ukončení období dotace příspěvky využívalo 69 procent sociálních podniků, během dotace jen 41 procent.

- Zisku za poslední účetní rok dosáhlo 67 % sociálních podniků, ve ztrátě bylo 28 % a zhruba kolem nuly bylo 5 % podniků.

- 36 % žadatelů pocházelo spíše z neziskového prostředí, 35 % z podnikatelského prostředí a 29 % má zkušenosti vyvážené v obou sektorech.

- Průměrně dosahovaly celkové výnosy za uplynulý minulý rok 4, 3 miliony Kč., vlastní tržby 3, 1 miliony Kč.

- Mediánové celkové výnosy a náklady dosahují shodně zhruba 2, 5 milionu Kč.

- Nejzávažnější překážky a problémy sociálních podnikatelů:

- zvýšené nároky na práci s cílovou skupinou (vysoká nemocnost znevýhodněných zaměstnanců, obtížná práce s jejich motivací, složitou komunikaci, problémy se špatnou pracovní morálkou, zatížení zaměstnanců sociálními hendikepy (dluhy, exekuce) 

 

Sociální podniky tak jak byly nadefinovány, jsou objekty regulací řady zákonů, žádný ze zákonů České republiky však nenese v názvu pojem sociálního podniku, neobsahuje jejich definici ani regulace, které by se výlučně týkaly toho, co jsme nadefinovali jako sociální podniky.

Sociální podniky se ze své podstaty odvozují od zákonů, dle své právní formy, občanský zákoník a zákon o obchodních korporacích. Jak bylo uvedeno, většina sociálních podniků se nachází v právní formě s.r.o. nebo o.p.s. a družstevních právních forem je minimum. Nedošlo však k tomu, že by tato právní forma jasně vydefinovala prostor sociálních podniků. i když si sociální podnikatelé přejí nějakou formu vymezení svého statusu. Jako ekonomicky aktivní subjekty jsou sociální podniky objekty zákonů o účetnictví a daňové úpravy. Během šetření se nepodařilo objevit výtky podnikatelů k této oblasti. Vést účetnictví a dodržovat daňové zákony se jeví jako samozřejmé pro podnikající i neziskové subjekty, v podobě dle výběru právní formy. Nedostatek vidí však někteří sociální podnikatelé v nedostatečné daňové zvýhodněnosti v ziskových právních formách dle zákona o obchodních korporacích, ve srovnání s neziskovými právními formami dle občanského zákoníku. Třebaže v české republice může být v zásadě i společnost s ručením omezeným založena za jiným než ziskovým cílem, nevztahuje se na ni daňové zvýhodnění platné v neziskovém sektoru u hlavní činnosti NNO.

Zvláštním zákonem hodným pozornosti ve vztahu k sociálním podnikům je zákon o veřejných zakázkách, ve kterém je nyní uvedena možnost zvýhodnění integračních sociálních podniků, avšak nepřímo, uvedením možnosti zvýhodnit zaměstnavatele s více jak 50% zaměstnanci se zdravotním postižením. Bohužel je to nepříliš využívaná možnost a také značně přísná. Zvýhodnění ve veřejných zakázkách je často zmiňovaný atribut sociálními podnikateli, jehož rozvoj by si přáli. Nedostatek zakázek ohrožuje sociální podniky a pravda je i ta, že sociální podniky, neorientující se pouze na zisk, mohou být i nákladnější než čistě ziskové podniky. SP argumentují však svým přínosem pro společnost, úsporou nákladů za integraci ohrožených a vyloučených skupin, tvorbou tržně neoceněných benefitů. Úprava zákona o veřejných zakázkách směrem k přínosům produkovaným sociálními podniky je idea ke zvážení. Zákon o zaměstnanosti se též zabývá nepřímo sociálními podniky, v oblasti řešení chráněných pracovních míst a oblasti zaměstnávání zdravotně postižených. Jak bylo uvedeno, většina aktuálních podniků v České republice se dá označit za podniky integrační, legislativa o chráněných pracovních místech a zaměstnávání osob zdravotně postižených je tak v průzkumu často zmiňovanou legislativou. Tato legislativa samozřejmě není přímo cílená na sociální podniky a je pojata obecně.Z pohledu sociálních podniků je zde nedostatek podpory pro jiné znevýhodněné skupiny, než jsou jen zdravotně postižení, kteří nejsou jedinou znevýhodněnou skupinou. Řada sociálních podniků se snaží o pracovní integraci skupin, jako jsou etnické menšiny, lidé se závislostmi, po výkonu trestu, dlouhodobě nezaměstnaní či lidí bez domova. U každé z jednotlivých skupin bychom mohli zvlášť argumentovat důležitostí integrace a náklady spojenými s touto skupinou, není-li jí věnována pozornost sociálních podniků. Jako příklad si můžeme uvést, že sociální podniky přispívají v těchto oblastech k sociální inkluzi, proti opakované kriminalitě, přispívají k omezení čerpání sociálních dávek, mobilizaci lidského kapitálu a jeho začlenění do výrobního procesu. Proto zaznívá požadavek sociálních podnikatelů, aby nebyla pouze skupina zdravotně postižených dotována státem, ale aby se politika zaměstnanosti rozšířila i od další zvláště podporované skupiny. Současná podoba zákona o zaměstnanosti vede k převisu sociálních podniků zaměřených na tuto skupinu, třebaže se nejedná anio skupinu největší. Změna podpory z politiky zaměstnanosti státu by měla být předmětem diskusev souvislosti se sociálním podnikáním.

Zabýváme-li se sociálními podniky, můžeme narážet na problém jejich zařazení. Používáme-li například  dělbu ekonomiky na tři hlavní sektory, soukromý ziskový (s pro-ziskovými podniky), veřejný neziskový (zastoupený institucemi státu a veřejné správy)a soukromý neziskový sektor (složený z klasických NNO), těžko začleníme sociální podniky do těchto skupin. Ty totiž nabývají právních forem typických jak pro nestátní neziskový sektor, tak pro ziskový sektor. Jejich charakteristický znak cílit zisk, ne však jako primární cíl na jasnosti nepřidává, neboť nestátní ziskový sektor, jak název napovídá, vždy cílí primárně zisk, zatímco nestátní neziskový sektor, opět z názvu jasně vychází, cílí jiné věci než zisk, ale sociální podniky z principu zisk cílí, jako nástroj naplnění veřejně prospěšného cíle. Mnohem lepší oporu pro sociální podnikání najdeme z pohledu sociální ekonomie, který pracuje s pojmem sociální ekonomiky. Ta představuje tu část národního hospodářství, která oslovuje společenské problémy, reaguje na potřeby lidí, které nenaplňuje řádně trh. Z pohledu sociální ekonomiky je důležitý atribut sociální prospěšnosti, co by cíle.

K tomuto konceptu je však nutné uvést, že mezi odborníky existují i odpůrci (např.: Milton Friedman),  kritizují, že sociální ekonomika a její podpora prodražuje sociální stát rozšiřováním sektoru sociálních služeb a argumentují proti jakémukoliv odklonu od orientace podniků pouze na zisk, který vidí jako narušení tržních principů.

Kromě nepřímé opory sociálních podniků ve vybrané české legislativě, jako je zákon o zaměstnanosti či občanském zákoníků a zákonu o korporacích jsou Sociální podniky v České republice minimálně upravené a podporované Vsoučasné době si jednotlivá ministerstva poskytující podporu sociálnímu podnikání stanoví vlastní definice sociálních podniků. Většina znaků vychází z mezinárodní definice.,  v některých znacích se však odlišují. To sebou přináší různé obtíže i samotným sociálním podnikatelům, kteří např. při každé nové žádosti o dotaci mění své stanovy. Potřeba právní regulace tak vychází ze samotné praxe, po právní úpravě volají jak samotné podniky, tak finančně instituované právní prostředí, které veřejné správě i různým finančním institucím usnadní rozhodování o tom, jaké sociální podniky a jakým způsobem podporovat.  Můžu však uvést některé nelegislativní příklady podpory sociálního podnikání: „V České republice byly v minulých letech vynaloženy značné prostředky na podporu sociálního podnikání z operačních programů..   V současném programovém období  prostřednictvím operačních programů – Integrovaný regionální operační program (IROP) a OP Zaměstnanost (OP Z). Jedná se komplementární podporu, kdy jsou z programu IROP hrazeny tzv. tvrdé investiční akce a podpora z OP Z je zaměřena na zajištění provozních podmínek sociálního podnikání. V roce 2015 a 2016 byly vyhlášeny první výzvy v obou dvou programech, a to včetně výzev OP Z zaměřených přímo na realizaci Koordinovaného přístupu k sociálně vyloučeným lokalitám (dále jen KPSVL). Výzvy na podporu sociálního podnikání vyhlášené v roce 2016 v IROP byly ze 70% své alokace územně zaměřeny na území obcí s rozšířenou působností (ORP) s identifikovanou sociálně vyloučenou lokalitou dle analýzy MPSV z roku 2015 ). V rámci této výzvy byla speciálně vyčleněna alokace pro potřeby KPSVL identifikovaná v jednotlivých Strategických plánech sociálního začleňování (SPSZ).

Tyto příklady mají však   viditelného společného jmenovatele a to jsou Evropské finanční prostředky. Problém s těmito programy  může spočívat v obtížnosti čerpání pro sociální podniky, které často nemají kapacity pro zpracování příslušné projektové žádosti. Navíc se jedná o spíše jednorázové programy a podporu tak jen dočasnou.

 

Co se současným stavem ?

Ukázal jsem, hlavně na průzkum P3 – People, Planet, Profit a na jejich adresáři sociálních podnikatelů, jak vypadá současný stav sociálního podnikání v České republice. Sociální podnikatelé se nacházejí v mnoha odvětvích ekonomické činnosti. Převažuje však u nich integrační charakter podniků, zaměřenost na rovné příležitosti a zdravotně postižené. Významně se ale i zaměřují na dlouhodobě nezaměstnané a další skupiny. Část podnikatelů se hlásí k činnosti v oblasti ekologie, místních společenstvech, o něco méně pak v oblasti kultury. Velký potenciál mohou mít integrační sociální podniky, které jsou již poměrně dobře zavedené a rozšířené ve srovnání s ostatními sociálně podnikatelskými aktivitami. Integrace skupin obyvatel, které stát finančně nepodporuje, jsou citelně méně cíleny. Varianta rozšíření podpory sociálních podniků při činnosti s dalšími skupinami, než jsou jen zdravotně postižení, by mohla být prvním krokem využití současného prostoru sociálních podniků k plnění poslání státu v oblasti integrace menšin, navrácení osob po výkonu trestu do pracovního procesu atd. Průzkumy mezi sociálními podnikateli ale i varují před možnými problémy, závislosti na Evropských prostředcích, maximálně střednědobé plánování a možné nedostatky v řídících nástrojích sociálních podniků ve srovnání s komerčními podniky. Hrozí zde budoucí vyčištění této části trhu, nezvládnou-li podniky fungovat dlouhodobě, i bez evropských dotací, nebo nebudou-li prostředky nahrazeny novými.

Bavíme-li se o legislativním prostředí sociálního podnikání, nemůžeme opomenout fakt, že se chystá nový zákon přímo o sociálním podnikání.   Ministr pro lidská práva,rovné příležitosti a legislativu byl dle plánu legislativních prací vlády pověřen úkolem předložit věcný záměr zákona v 1. čtvrtletí roku 2015 a paragrafové znění pak ve 4. čtvrtletí 2015.  Skutečnost je však taková, že věcný záměr byl předložen až v březnu 2017 a tak paragrafové znění již v tomto volebním období nebude projednáno, bez ohledu na to, že zákon o sociálním podnikání je součástí vládního prohlášení současné vlády ANO, ČSSD a KDU - ČSL.

Věcný záměr zákona o sociálním podnikání dává předpoklad vytvoření jednotného právního prostředí. Stanovuje jednotnou definici sociálního podniku a integračního sociálního podniku v ČR. Na právní vymezení sociálního podnikání naváže zakotvení výhod určených pro sociální podniky. Zákon vytvoří podmínky pro aktivní podporu sociálního podnikání ze strany státu i ze strany soukromých institucí, např. bank. Zákon také ve svém důsledku podpoří koncepční rozvoj sociálního podnikání jako nástroje trvale udržitelného rozvoje, podpory malého a středního podnikání a nástroje pro boj s chudobou a sociálním vyloučením. Právní úprava napomůže uznání důležité role sociálního podnikání pro blaho společnosti a také pro ekonomiku státu. Zvláštní status budou mít integrační sociální podniky, které budou zaměstnávat osoby zdravotně postižené a sociálně znevýhodněné na trhu práce. Integrační podniky budou mít další podporu v souladu se státní politikou zaměstnanosti, nad rámec toho, co se bude poskytovat běžným sociálním podnikům.

 

Zákon bude upravovat následující oblasti:

• Podmínky pro přiznání a odnětí statusu sociálního podniku, práva a povinnosti osob se statusem sociálního podniku, stanovení mechanismu kontroly dodržování podmínek pro přiznání statusu sociálního podniku

• vymezení správce agendy (Ministerstvo práce a sociálních věcí) a jeho odpovědnosti za správní rozhodování o statusu sociálního podniku, kontrolu, evidenci sociálních podniků, zpracování Strategie rozvoje sociální ekonomiky v meziresortní spolupráci a podávání zpráv o jejím plnění vládě, osvětu a poradenskou činnost pro potřeby sociálních podniků

• zřízení Rady pro rozvoj sociální ekonomiky jako poradního orgánu vlády, která se bude zabývat nejen sociálním podnikáním, ale také rozvojem prostředí pro podporu sociálních podniků tvořeným jednak svépomocnými sítěmi, klastry a komorami samotných sociálních podniků, ale také orgány veřejné správy a poradenskými institucemi zejména na regionální úrovni. Rada bude tyto vazby mapovat a vyhodnocovat dopady celého systému podpory sociálního podnikání na řešení regionálních i centrálních problémů kladoucích nároky na veřejné rozpočty, zejména v oblasti zaměstnanosti znevýhodněných osob, snižování regionálních disparit a ochrany životního prostředí.

• status sociálního podniku budou moci získat obchodní korporace i další právnické osoby, včetně osob právních forem, které nejsou primárně určené k podnikání, pokud budou podnikat v rámci své vedlejší či doplňkové činnosti. To odpovídá současné praxi, kdy významný podíl osob hlásících se k principům sociálního podnikání podniká v rámci vedlejší činnosti. Status ovšem bude dostupný pouze pro osoby, jimž jejich právní forma podnikání ve vedlejší činnosti umožňuje, tj. zákon nebude rozšiřovat okruh právních forem, které mohou dle současné úpravy podnikat.

Nárok na přiznání statusu sociálního podniku bude mít subjekt , který splní kumulativně tyto podmínky:

• podniká, a to nikoliv v oboru, který by měl významné negativní sociální důsledky (např. půjčky s vysokými úroky pro nízkopříjmové skupiny, hazard, apod.); v průběhu tvorby paragrafového znění bude zváženo, zda tuto podmínku lze vyjádřit např. tak, že podnikání subjektu nesmí být v rozporu s dobrými mravy, nebo veřejným pořádkem,

• jeho zakladatelské právní jednání stanovuje podmínky nakládání se ziskem použitým pro další rozvoj sociálního podniku a/nebo pro zajištění veřejně prospěšné činnosti; sociální podnik, který je fyzickou osobou, stanovuje způsob vykonávání veřejně prospěšné činnosti a podmínky nakládání se ziskem prohlášením, které uveřejňuje způsobem umožňujícím dálkový přístup,

• má nastavena pravidla pro účast zaměstnanců a členů na směřování podniku formou jejich systematického informování o chodu sociálního podniku, výsledcích hospodaření a naplňování stanovených veřejně prospěšných cílů. Informace musí být poskytovány průběžně, prokazatelně a způsobem adekvátním k případnému znevýhodnění zaměstnanců. Příkladem mohou být pravidelné porady věnované sociálním a environmentálním aspektům daného sociálního podniku, včetně pokroku v pracovní integraci a sociálním začleňování znevýhodněných zaměstnanců.

• více než 50 % svého zisku, včetně nerozděleného zisku z minulých let, reinvestuje do rozvoje svého sociálního podniku a/nebo pro zajištění veřejně prospěšné činnosti a zveřejňuje informace o využití případného zisku použitého na rozvoj sociálního podniku a/nebo na veřejně prospěšnou činnost,

• má formulované veřejně dostupné zásady environmentálně šetrného podnikání v podobě, která bude zákonem stanovena, a tyto zásady naplňuje v praxi,

• má minimálně 30 % příjmů z vlastních tržeb; zákon bude definovat, co představuje vlastní tržby sociálního podniku tak, aby bylo bráněno zneužívání statusu sociálního podniku např. k podvodnému čerpání dotací nebo k přeprodávání zakázek (pokud by např. mezi benefity patřil zvýhodněný přístup do zadávacích řízení),

• zaměstnává alespoň jednu osobu a současně zaměstnává osoby v souhrnné výši nejméně jednoho plného úvazku přepočteného stavu zaměstnanců nepřetržitě po dobu alespoň 12 měsíců před podáním žádosti o status sociálního podniku, a to způsobem, který zakládá povinnost odvádět pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti,

• nemá dluhy po splatnosti vůči daňové správě nebo dluhy po splatnosti na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti či na pojistném na veřejném zdravotním pojištění, není v procesu likvidace nebo v úpadku dle insolvenčního zákona,   jeho statutární orgány jsou bezúhonné ve smyslu živnostenského zákona, vede účetnictví ve zjednodušeném nebo v plném rozsahu dle zákona o účetnictví,

• zákon také stanoví okruhy znevýhodněných osob pro účely uznání splnění podmínky zaměstnávání osob se znevýhodněním.

 

Je škoda, že opětně se promarní hodně času, než bude přijat zákon o sociálním podnikání. Jeho přijetím bude ukotvena právní regulace sociálních podniků a následné stanovení konkrétních benefitů pro tyto podniky a podpoří iniciativu jednotlivců i komunit zakládat sociální podniky s cílem aktivně řešit problémy v jejich obcích a regionech. Rozvoj sociálních podniků přispěje i k zaměstnávání osob znevýhodněných na trhu práce a řešení problémů spojených s chudobou a sociálním vyloučením. Věřme , že i po volbách bude  politická konstalace v Poslanecké sněmovně k bezproblémovému přijetí zákona. Zákon se přímo dotkne zhruba 35 000 osob. Na podporu zaměstnávání těchto osob vynakládá stát zhruba 4 mld. Kč ročně. Značná část takto investovaných prostředků se do státního rozpočtu vrací zpět formou odvodů a daní.

Systém aktivní politiky zaměstnanosti v současné podobě nepostačuje. Zejména osoby, které mají kumulaci handicapů (sociálních) zůstávají v evidenci ÚP ČR. Stávají se dlouhodobě nezaměstnanými. Česká republika má stabilně vysoký podíl dlouhodobě nezaměstnaných. Z celkového počtu lidí bez práce bylo těch, kteří jsou nezaměstnaní déle než 12 měsíců 36,3 % - celkem 137 849 osob. Dejme jim novou šanci.

 

Autor: 
Václav Snopek, poslanec PS PČR za KSČM
Zdroj: 
Mediální úsek ÚV KSČM